Hrad – slovo, které má v české politice nezastupitelnou roli a mělo vždy v našem kontextu specifický význam. Jedná se nejen o sídlo českých králů, ale dnes také českého monarchy – prezidenta. Pouze tak umocňuje sílu a historickou auru prezidentského úřadu, doplněnou o vágní ústavní pravomoci.
Již v 90. letech byl formulován koncept tzv. kartelových stran, které měly přinést faktickou deideologizaci politiky a kompletní závislost na státních zdrojích, faktické státní kolonizace. Tyto předpoklady se však nikdy zcela ideálně nenaplnily. Až do letošních prezidentských voleb v České republice, zdá se.
Těžce lze argumentovat proti výhodě, kterou má vždy, již z podstaty zastávání úřadu, obhajující prezident. Zdroje této výhody bývají poměrně rozličné. Avšak v rámci přípravy na prezidentské volby jsme byli svědky specifického jevu – systematické a dlouhodobé kampaně, účelově plánované a prováděné neskrývaně za státní prostředky. Vznikl zde tak do značné míry souboj mezi návštěvou lidí a pouhou prezidentskou „nekampaní.“ Zvláště, když prezident často vystupoval spíše jako vystavovaný monarcha. Překvapivá je i míra akceptace tohoto stavu českou společností, která až na výjimky několika červených karet zůstává pasivně přihlížet. Přes řadu kontroverzních kroků, výroků i činů.
Druhým aspektem je relativizace Zemanovy původní sociálnědemokratické ideologie, která s postupem času ustoupila bazálnímu nacionalismu a řadě populistických zvolání. A přivedla Zemana, jako dřívějšího odpůrce republikána Sládka, až k legitimaci a podpoře současné extremistické pravice zdánlivě se zaštiťující jen proobčanskou přímou demokracií.
Navíc prezident Zeman dokonale využil povolební situace, přestože se neinstaloval do role hlavního mediátora, avšak briskně zhodnotil situaci po nevyslovení důvěry vládě, kdy začal kolísat mezi rolí předvídatelného státníka a svým typickým vystupováním. A skrze voliče strany ANO o nezbytném jmenování Babiše premiérem, si vzal jako rukojmí budoucnost a vývoj této země. Apel nejspíše zafungoval, nicméně premiér v demisi bude nyní v nelehké situaci. Prezident může být fakticky silnější než on, zatím k tomu má všechny karty.
Stejně dokonale využil Miloš Zeman rozdělení médií ve státě. Odkud plyne ochota a oddanost člověka, který obecně pohrdá médii, k televizi Barrandov? Klíč leží nejen v jasně prozemanovském moderátorovi, který většinově plní roli servilního žáka a oddaného propagátora. Je to jistě i formát „diskuze,“ která má kriticky zcela nulovou vypovídající hodnotu. Těžko však zapomenout na donedávna čínské pozadí majetkové struktury televize, což jistě byla jedna z prosazovaných čínských investic, a tedy součást Zemanovy politiky. Jež zajistila Jaromíru Soukupovi, jako zcela politicky objektivnímu novináři, mimo jiné také přístup do nejbližšího volebního okolí prezidenta.
Neproblematičtějším bodem, který však nehrál roli pro širší veřejnost, je jednoznačně „Gang 4“ obklopující samotného prezidenta. Není to jen napojení na ruské zdroje, problematické financování nebo bezpečnostní riziko odmítnuté Mynářovy prověrky. Vystává také otázka, do jaké míry je jednání a kandidatura prezidenta dílem jeho vlastního rozhodnutí. A do jaké míry je jeho role a postavení a některé kroky pouze výsledkem kliky v pozadí Miloše Zemana, jenž ho bude udržovat u moci co nejdéle a v extatické podobě na základě potvrzené moci.
Paradoxně nejtěžší zatěžkávající zkouškou může být již náročný inaugurační den – zahrnující vojenskou přehlídku a slib a další oficiality. Až ten voličům poskytne reálný obraz o kondici prezidenta a jeho schopnosti dokončit mandát v roce 2023.
Nejen vzhledem k zdraví prezidenta zůstává tak největším rébusem k zodpovězení hrozba předčasných voleb, tedy pokud nebude umožněno dovládnout viceprezidentu Ovčáčkovi. O tom, že některé politické aktéry čekají krušné chvíle a o dalším nekontrolovaném jednání prezidenta není dnes radno pochybovat. On už o další zvolení nehraje a všichni to víme. Republika je rozdělena a s prezidentem, který nemá schopnost ani ambici to měnit.
Bude zajímavé sledovat do jaké míry bude v svých trendech prezident konzistentní i ve svém druhém období. Zdali budou pokračovat cesty do krajů nebo pověstná arogance moci, když bude méně sil ale už vlastně „o nic nepůjde,“ protože Ústava další obhajování zapovídá.
Miloše Zemana jako politika vystihuje snad nejlépe výrok Winstona Churchilla: Politika je jako válka. Stejně vzrušující. Ve válce můžete zemřít jednou, zatímco v politice mnohokrát. To se nejednou Miloši Zemanovi přesně povedlo.